TNF TDS - závod jako žádný jiný

První část o aklimatizaci zde (pro masochisty, co se jim délka příspěvku níže zdá málo). A další příspěvek o povinné a použité výbavě - snad se hodí.

pytlík na určitý - konkrétní druh odpadku. ale jako logo pěkné, ne?

Den D
Obvykle se spaním problém nemám. Ne, nemám jej nikdy. Neměl jsem. Horko, bušení srdce, sucho v puse, snad teplota. Asi 30x za noc pití, protažení, pokus usnout. Zvonení budíku jsem očekával jeho hypnotizacís rukou připravenou k jeho vypnutí. Chaaa. Překvápko budíku!

15 min před odjezdem se soukám na ulici a kulhám za dvojicí se stejným pytlem, jako mám já. Chamonix je prázdné, krásné. Klidné. Vody hučí a uklidňuje. Těším se. A klasika – začíná mi být horko. No lepší, jak mrznout. Za pár okamžiků svištíme 12km tunelem, kde nás vysypou, abychom to oklikou na necelých 120km vzali zpět.

 

Po spoustě nesmyslných rituálů a okukování atletů si říkám, co v tom chumlu na startu pohledávám. Jediný rozdíl od těch, které uvidím jen teď, a které možná potkám i později je ten, že eliťáci maj oholený nohy líp, jak jejich partnerky. Pak jsou chlupatý chlapi, oblečený chlapy a ženský, kterejm přeci chlupy nerostou – todározumne?

Horkoooo. Shazuji druhé kalhoty i bundu. Kalhoty se do batohu vejdou, bundu už složit nedokáži, tak jde přicvaknout na batoh z venku.

Proslov mě docela baví. Je plnej energie. Nad hlavami burácí motor vrtulníku, prostě jako na youtube. Až mi z toho jde husina. Start. Hudba. Lidi burácí. A nic. Stojíme dál. Tak nějak se to dalo čekat. Všichni to říkali, já to čekal, ale sakra – dejavue – PIM? Eeeech.

Jdeme. Jdeme krokem. Popoběhnem a stojíme. Po vzoru Prahy a Drážďan to beru přes zahrádky restaurací, kde je snad jediné volné místo na rychlejší pohyb – kyčel bolí, tak to moc neběží, ale lepší, jak chůze.

Běh Cormayeur byl sice pěkný a emotivní, ale mohl to být běh. Na co si ale stěžuju? Kouknu před sebe a vidím první krpál, do kterého se opírá slunko. Líbí.

Stoupáme po pěkné cestě k první občerstvovačce na Col Checrouit. Mraky lidí, vlastně jeden velkej zástup, v případě průchodu měřícím kobercem dvojstup. Občerstvení v obležení. Loknu si trochu pepsi, na ostatní věci ani nevidím, co tu mají, jak je plno. Sunu se dál. Zpevněná cesta se mění v singletrack trasu, na které stojí kilometrový had frontu … asi na WC opět.

 

 

Japonci, italové, frantíci, čech, někde další češi, poláci. Všichni stojíme, případně otrlejší jdou mokrou trávou do půli stehen a předchází dav.

Občas se dá i popoběhnout, když to někdo před vámi „osolí“, ale po 5ti krocích stojíte. Po 11km přicházíme na Arete du Mont-Favre a tím završím prvních 1300m stoupání. Na 11km slušný nášup. Tohle se nenastoupalo ani na půlce trasy Slezského maratonu.

Je docela teplo, ale sem tam pofoukne chladný vítr a připomene, že jsme v horách. Při pohledu na beznadějně dlouhého hada lidí přede mnou a hrubým odhadem mou zoufalou pozici v zadu a pomalé tempo se loučím s pěkným umístěním. Najednou mi dochází „ty vole, vždyť je vlastně krásný slunko! Tolik jsi to chtěl!“ a najednou mi to dochází – předchozí uplakaný dny v Chamonix mě už naladily na závod ve špatném počasí a ono je azuro. Depka je tatam a přepínám ze „závod“ na „super vejlet“ a na tváři mi roste rohlík od ucha k uchu. No ale rychleji byste, milí japíci, jít mohli.

Klesáme do supr trupr údolí k Lac Combal Ravitailement. Ravitailment evokuje trochu oživení, ale fučí tu tak ostrý a ledový vítr, že bych se nedivil, kdybychom tu našli zrmzlýho mamuta. Nechce se mi zastavovat v tom fujavci a tak to drtím na občerstvovačku, kde ze sebe soukám batoh a lovím bundu. Dělám ze sebe Kennyho, natáhnu si tunel na styl bandita. Má to ale háček. Sice mi nefučí do ksichtu,  ale jíst se s tím také nedá. Odtáhnu šátek a nechám si větrem nafoukat teplou polévku až do krku. V tu chvíli mi ještě neva, že je přesolená.

 

 

 

 

 

 

 

Pokračujeme dál na Col Chavannes ve výšce 2603m. Cestou nás propleská pěkně ostrej vichr, ale nekterý lidi to jdou v kraťasech a krátkým triku. To mi hlava nebere. Japonci si natáčej za chůze a tak se s jedním pěkně vytlemíme, protože při natáčení 360 stupňového záběru za chůze zakopl o jedinej, asi metr dlouhej balvan na travnaté pláni.

Sranda no, ale na chvíli mi bleskne hlavou, že nejsme vlastně ani na začátku. Za Col Chavannes se otevře krásný výhled na údolí a jednu z nejdelší běžeckých pasáží TDS. Pro mě ale běžecké peklo – jindy „chceš běžet? Běž na pohodu“ – dnes „musíš běžet a udělej si to jak chceš“. Cesta krásná, zpevněná, sklon takový, že by se tam dalo běžet 5min/km bez námahy a s trochou snahy o půl minutu rychleji. Celých 9km se ale děsně trápím, protože při každém dopadu na levou nohu mi nějakej sadista bodá hřebíkem uvnitř kyčelního kloubu. Hledám vhodný styl a nacházím styl mezi „kulhavou žirafou“ a „důchodcem s chodítkem spěchajícím ráno na poštu“. Posouvám se prostorem sonickým tempem 8-9min/km. Aspoň že tu jsou ty výhledy a krásný počasí.

Alpetta checkpoint na 29.km je záchrana – teď se začíná zase pozvolna stoupat. Na Col du Petit St-Bernard (36km), kde zjišťuji, jak mne honí časová brána, protože mě předběhli všichni – i starci, nemocní a kojící ženy. 30 minut. Píšu Kristýně, jestli to je OK – má zkušeností habafuk. Prej jo a že to bolet přestane. No nevím.

Zakousne se do mě zima. Přichází paní v triku, že končí. Další chlápek tu stojí s organizátorkou a přítelkyní (pár kolem 35 let):

Org: chcete teda skončit?
On: nooo, nevím, docela to bolí.
Ona: v žádným případě nekončíš!

Běžím dál, teď to jde – jsou zde sice zpevněné cesty, ale podél jsou louky s měkkou trávou, takže to pomáhá tlumit dopady. Probíhám kolem hraničního kamenu. Jsem v Itálii, jsem ve Francii, jsem v … závodě magore, nech toho poskakování a makej dál.

Ozývá se vlk v oblasti třísel. Sáhnu pro vazelínu a ošetřím za pochodu. Docela mi to šlape i z kopce … asi jsem si zase někde udělal blok nebo to začal kompenzovat a dysbalance je tu opět – kyčel skoro necítím … zítra se nehnu a odvezou mě na vozejku.

Pokračuje dlouhý, ale příjemný sestup vstříc pražícímu sluníčku po travnatých loukách. Je nádherně. Průběh St-Germain. Lidé fandí. Malí kluci jako předvoj vždy vyběhnou vstčíc závodníkům, louskají jména a pak běží ke skupince místních, kteří řvou do megafonu vaše jména „aléééé mišéééél“. „mersí vrkůůů“ odměňuji fandiče a stejně jako předchozí závodníci, využívám místní fontány, kterých je tu požehnaně a chladím hlavu se zátylkem. Opět to nepřeháním, protože celý se zlít nemohu – nikdy nevím, kdy zafučí studenej vítr.

Další cupitání cestičkami dolů a je tu Séez, kde se cesta rovná a pčecházíme do roviny a krásných vycházkových tras v Bourg St-Maurice (51.km), kde je větší občerstvení. Lidé tleskají, fandí, organizátoři korigují dopravu, ať se mohou závodníci odploužit přes silnice. Je odpoledne a všichni v Mořici jsou umořeni. Procházím do prostoru pro závodníky. Stan. Mířím tam, ale na poslední chvíli si všimnu dědy s kleštěmi a cedulky hlásající cestu k opuštění závodu. No to néééé. Na fleku točka o 180 a řinu si to o plot dál.

Pepsi, pepsi, salám, salám, bageta, velkej kus bagety s polívkou. Je přesolená. Jdu s tím posedět na lavici a organizátoři halasí něco o 15 minutách. Hm. Času habafuk. Ikdyž jsem docela nasrštvanej, že to jde tak pomalu. Je na čase kuknout na SMSky. Od Denisy přehršel čísel jak pro autistu. Hm, takže na dalších 6km to je cca 1190m nastoupat? Hm. Vertical Kilometer jsem ještě nezkoušel. Prej na to mám jen 2,5 hodiny. Pche. Srknu nudle a jdu … pípnou mi čip a … kontrola.

„Co chcete?“
„Máte telefon?“
„Jasně.“
„Dáte mi ho?“
„Co? Jako chcete číslo?“ a začnu diktovat.
„ne ne ne … ehm … ehm … hmmm … show it“.
„Jo jako vidět telefon! Jasně, že to neřeknete rovnou!“

Vyjdu rázně z občerstvení za minutku šest. Za mnou už zavírají … ještě si musím vyměnit ty ponožky. Jako Merino jsou dost dobrý pro zmrzlinu, jako jsem já, ale pořád jsem dumal, proč jsem měl teď otlačený paty a na L4L a JUTu ne. Jasně – měl jsem ty compressportí ponožky s bradavicema jak ropucha. Sedám za roh do uličky, mažu a měním. Když se soukám do první ponožky přichází „sběrači“ a „problem?“.
<anglicky>„ne ne – jen měním fusky – občerstvení jste mi zavřeli“
<francouzsky> „něco, něco, něco!!! NĚCO!!!“
<foneticky> „žene koně pást“ <anglicky> „ještě jednu bitte“.
<francouzsky> DOST podezřívavý výraz
<česky> úsměv od ucha k uchu – „to je cajk – normoš!“ … to už mažu druhou nohu a soukám se zpět do boty.
<francouzsky> „něco něco něco“ zdvižené obočí
<foneticky> „mersí, mersííí vrků“

A letím pryč.  Dokonce i do mírného kopečka … aby mě nenaháneli vysílačkou. Cestou vidím nešťastníky, co jdou nakupovat colu, další, co svačej. Hybajte, jdou po vás, zahalekám a přecházím do svižné chůze. O pár set metrů dál sezdávám za vhodné vcucnout větší porci gelu – bude to potřeba. O dalších 500m dál, kde se cesta plíží do zeleně mezi domy se zeptám souputníka – here it starts? YES! Sundavám druhé merino a nechávám jen triko s krátkým a buff na hlavě, ať mi neteče pot do očí.

Co budu psát. Nahoře jsem byl lehce pod 2 hodiny. Cestou jsem potkal 2 zvracející, 3 křečující, mraky posedávajících a (hodně jsem se divil) snad dvě desítky vracejících se. To, že jsem viděl 2 kluky hned zpočátku, to mě nepřekvapilo, ale jednoho japonce, co to vzdal asi 100 výškových metrů pod vrcholem, to jsem nechápal … v tu chvíli. Dnes už ano – on totiž věděl, co bude čekat po téhle vrchařské prémii.

Nahoře jsem měl pocit, že konečně závodím. Za sebou jsem nechal v prachu mraky soupeřů, super pocit řeknu vám. Bohužel to ale není jen o výstupech, ale prostě jsem si chtěl dát tuhle prémii.

 

 

Fort de la Platte (cca 56km, cca 2000m)

Došel jsem k takové skoro zřícenině něčeho a přehlédl vlevo za horizontem čip, šel jsem rovnou doprava, kde byla … no bufet asi. Taková stará paní, ježibabička z pohádky, která vlastnila tuhle zříceninu věže a vařila polívky, čaje, kafe, ale měla i PÍÍÍÍÍVO.Superježibaba. Ale neměla maličké a neuměla ani petit anglicky. Dal jsem teda tři ojra za plech nějakého piva … asi ze žab. Chuť hrozná, ale placebo super. Srovnal se mi žaludek i před chlápkem, co pár metrů přede všema blil jak alík. Byl zmrzlej na kost, zabalenej do deky od babičky a šlo to z něj jak zadarmo. Konečná pane.

Zima. Čepice, rukavice, bunda, šátek na pusu, další bouda je prej kousek, tak nechávám brýle a soukám se do převlečných kalhot. Najednou je horko jak v pekle, ale to je mi teď docela vhod. Všichni na mě koukaj a něco švitoří. Usměju se na ně pod šátkem a ukážu si do ksichtu se slovy „kenny, I’m Kenny“. Celkem důvěryhodnej chlápek vedle mě říká, že už asi 600m a budeme na checkpointu s dropbagem. He? „Manifik!“ a začnu to rubat dál. Odpípnou mě u auta s troskama odpadlíků po vertikalu, ale vidina dropbagu mě zaslepila. Rubu to, co to dá. Po 600m si říkám, že to je klasika, to bude kilák, max.2. Po 5km uznávám, že ty brejle by to chtělo fakt vyměnit za čelovku. Navíc jsem uviděl takové maličké světélko na hoooodně dalekém kopci a jen jsem doufal, že to není těch 600m – byť vertikálních.

Col de la Forclaz

Cestou sem, do cca 2350mnm, jsem filozofoval, co tím ten prďola myslel. 600m. Pak se mi ale začlo po pivu vracet trochu cukrů i k mozečku. Hm. Byli jsme na asi 56.km, ale Roseland s dropbagem je až na 66. Jak jsem se mohl takhle nechat zblbnout? Zbytečně „vypálené pivo“.

Z Forclaz jsem se za doprovodu dalších čelovek hezkým vysokohorským trekem (asi po loukách – byla tma) mezi jezery a zurčícími potoky dostal na další libůstku. Takový ne až vysoký, ale hlavně „jedlý“ stoupák na Passeur de Pralognan. Pár desítek metrů slyším kus před sebou kašlat někoho jako při astmatickém záchvatu nebo těžkém zápalu plic. Aha. Můj dejchač je v Praze na polici. Po pár minutách potkávám pár kluk holka. Holka sedí na bobku, zhluboka dýchá, klepe se a vůbec nevypadá, že by měla stoupat někam, odkud sem tam problikne čelovka. Kluk někam telefonuje. Frantík. Pochybuju, že by potřeboval tlumočit do češtiny, tak je míjím spolu s ostatními. Není mi z toho nejlíp, obzvlášť, když se to můžee stát i mně. Zkouším se soustředit na to, co mě trápí, pokud něco – krom kyčle. Asi nic. Pokračuju dál. Lupnu do sebe kousek gelu. Nastoupáme do mraků, kde není skoro nic vidět. Někdy dokonce zapochybuju i o cestě k další značce, které jsou mimochodem geniálně vidět a jsou od sebe malý kousek, takže nezabloudím ani já.

Dostávám se pomalu na takové … zvláštní skály. Málo místa na nohy, takové prudké, musím se držet a … podívám se dolů. Kuuuuuwa. To snad si někdo …. Díra jak do středu země. Ze shora mi někdo svítí do tlamy a navíc šustí vysílačka. Když se rozklepanýma rukama a nohama přitáhnu blíž a blíž, zjistím, že to je horal, organizátor a zdravotník. Asi jdou pro tu holčinu. No jo, ale já vás neobejdu. Jsem přisátej ke skále a vy si dělejte, co chcete. Pamatuju si jen, že mě hnáta nějakýho kingkonga postrčila nahoru a byl jsem za touhle trojící na bezpečném blátě. Notykrabe. Tolik energie bych chtěl ještě mít.

Za pár chvil jsem stanul na kontrole v Passeur de Pralognan (62km, 2567mnm). Prej kousek nahorů a pak už jen „descent“. Descent kam jako? K dropbagu? Super! Zavrkám s díky na organizátora a pro jistotu začnu drtit o kámen zmrzlou snickersku, ať ji mohu aspoń po malých kouskách cucat.

Opravdu. Jen pár desítek metrů a byl tu descent. Jenže jakej. Do prdele, že já si nepřečetl ty Lídiny zápisky před závodem nochmall. Jako jo, musím to dát, ale mohl jsem se na to aspoň připravit trochu duševně, ne? Skála taková, že když plivnete, spadne plivanec až několik set metrů dál – výškových metrů. Nasvětleno diodovejma reflektorama, blikající oranžový výstražný světla, natažená lana. No jako super, ale to vše jsem možná ani vidět nasvětlené nechtěl. Někdy je lepší být v blažené nevědomosti. Nevím, co s holema. Sestup jak z praku. Jen přilba a sedák chybí. Dobrej adrenalin. Po tomto ani to kafe nepotřebuju. Hup na pevnou a jistou cestu ze suti a mokré hlíny. J

Do Cormet de Roselend to byla cesta dlouhá. Brána byla na 1 hodinu ráno. Uvnitř mi byl vrznut do ruky bágl, hrál tu na plný pecky francouzskej rap, teplo, super nálada. Plán byl easy – nejdřív zaplnit žaludek, ať se dá dokupy, jak se budu starat o výbavu. Bidon plnej čaje, polívka, mrtě salámu a ještě víc bagety, do toho pár super hrozinek.

„ The bus is leaving in 15 minutes!“

Coooo? Kouknu se dveřma. Venku stojí nastartovanej vytopenej bus zpoloviny plnej lidma a další polovina měkkejch sedaček čeká, aby mohla pohladit můj zadek a nohy. No ty woeee. Tohle je kuuuurňa pokušení. Mám na sobě dvě suchý merina, přeházený věci z báglu, měním ponožky. Super. Čumím na ten ráj za dveřma a dám na sebe 1 novou a 1 starou, mokrou, ponožku … tak mě to láká, že nedávám pozor, co oblékám … stačí jen říct jedno „ano“ … a vezu se. Dilema:

Kyčel bolí, nikdo mě nebude nic vyčítat.
<5 minutes.> Živím se.
Teplo. V Chamonix mě čeká vana, pivo.
 <4 minutes.>
Ale tolik sil mě to stálo, peníze, nejsem na tom TAK zle, abych ukončil.
Ale sotva stíháš brány, osle. Myslíš, že tě někdo poveze odjinud? Budeš muset jít zase dál někam, odkud tě až svezou.
No a co ta vesta? Já bych ji tak rád … finišerskou.
Máš už žlutý triko.
No jo, ale za rok se sem už nedostanu, co to zkusit?
Zkus to, ale bus odjede, tady ti to tu sbalí a stejně tě nevezmou.
Ale prd, je dost lidí za mnou. Jdu! Určitě přijede bus i pro ty, co dorazí pak. Myslím.

Hážu smradlavej dropbag do fochu na svoz do šamonic. Jdu ven s bidonem plnym čaje a organizátor ukazuje kamsi do tmy. Trochu se zapotácím a naberu směr. Dostanu se do tempa a opět šlapu jako stroj někam do tmy. Deadline na další bránu (La Gitte – 8km daleko) je za 2,5 hod. Podle SMS od Denči to dala Petra za 2:30. Hm… a to je zdravá.

Drtím to po krásných cestách, které to střihnou občas zkratkou kolmo přes louky. Louky až mokřady, takže mokro v botách už asi nemusím moc hrotit. Je tma, Sem tam vypnu čelovku, protáhnu kruk a kouknu na hvěždy. Je jasná noc, a když vystoupáte nad mraky, je to úchvatný pohled. Takovej … romantickej … Ale musí foukat vítr, protože obecně člověk po 70km pohybu v horách už tak romanticky cítit není a smrdí i sám sobě.

Col de la Sauce dosahuji na celkem slušném mezičasu. Tohle je celkem pohodová pasáž (jak nahoru, tak dolů). Takový běhatelný terén … jan škoda, že to nemohu pustit naplno. Pomalu necítím nic, naplno to jde, ale jen do 20metrů, pak se ozve kyčel a chvíli si to sedá. Běžíme podél nádherně šumící divoké vody. Občas kouknu a kochnu se.

La Sausse je další kontrola, kde pípám čip. Vbíháme do cesty, která je částečně zastřešena skálo a vpravo od ní je taková zídka. Zvědavě nahlídám přes hranu a v okamžíku jsem připlácnutej na skálu a držím se jí zuby nehty. To je něco pro mě. Takováhle jáma. V noci, na úzký cestě plný volnýho kamení. Ha ha …

La Gitte (74,5km, 1700m)Chlápek na kontrole, že jestli to nechci vzdát. Ne - šel jsem sem 2:10. No prej to teď bude blbý. Hodně nahoru. Jo, to je dobře. To já rád. Vydávám se spolu s pár dalšíma bláznama vstříc soukolí časových bran. V nejhorším nás prostě někde ťafnou.

Z La Gitte jsem stoupal opět celkem svižně. Opět jsem se dostal z chvostu na předchvostí, takže nebudu první na ráně při odsekávání zbytků. Opět to byl pěknej krpál oslazený bahnem nebo mokrou trávou. A nocí. Nastoupali jsme k bodu „entre Neux Nants“, pak už trochu lepším terénem do Col Ext de la Gitte a pak už táhlejším klesáním s skalnatou prémií v podobě krátkého prudkého stupu do skal, kde jsem potkal psa baskervilského, jehož naštestí zajímaly jen ovce a ne smradlavej ztvrdlej závodník se sežranejma zásobama jídla.

Doklopýtávám nějak na Col du Joly (86.km). Doufám, že mě tam nelupnou za pozdní příchod. Ale hurá! Není tu časová brána a další je prej dole, za 10km, na které mám asi 2,5 hodiny. Dávám si docela načas a zregeneruju, také využiju toitoiku, ale … lepší v přírodě vám povím.

Posilněn, odlehčen, znovuoživen vybíhám vzhůru dolů. Do Les Contamines to mám necelé 2 hodiny a mám to 10km z kopce. Ale není z kopce jako z kopce. Tlapu to dolů, je ráno, nový den vlévá sílu do žil, ale těch 10km v terénu, chvíli šněrovanými sjezdovkou, chvíli lesem přes kořeny a chvíli šutry. … celkově si vzpomínám na technické pasáže ze ŠUTRu a sem tam to i běží dle představ – asi tak na 20 metrů … i tak mi to ale trvá nepochopitelných 110 minut a do Les Contamines  se sklesanými 800m. A to to výjimečně bylo fakt z kopce a organizátoři nekecali.

Na další časovou bránu – poslední – to mám 16km do Les Houches. Na těchto 16km se musí nastoupat kolem 1500m a naklesat kolem 1400 (odhadem dle mapek). No docela mazec vám povím.

Z Les Contamines vyrážíme s kolegou, frantíkem, který říká, že teď to bude OK, ale pak se musíme seknout a pořádně máknout, že pak bude krpál jak blázen. Co může být horší, než vertical kilometer prosímtě? Už při stoupání na Chalets du Truc jsem si sundal bundu a převlečný kaťata (nechal jsem si je, protože jsem byl pod tím mokrej a nechtěl jsem, aby mě ve stínu ofouklo). Horko bylo, to vám povím.

Za Chalets du Truc jsem viděl 2 kopce. Na ledovec nás asi nepoženou, tak ten druhej. Jo … velkej, ale jde to. Aspoň tak je slunko. Od Contamines se mi ale klube knedlík v krku a nějak zle se mi dýchá, sem tam pěknej záchvat kašle. V bidonu jsem ustájil sedmičku horkého čaje a snažil se to rozehnat. Ale vypadá to, že ledová voda z potoka mi dělá lépe, než teplý čaj.

Co jsem ale uviděl později, se mi moc nelíbilo. K tomu krpálu, co jsme se na něj měli dostat (Col de Tricot), jsme se museli dostat hluboko do údolí přes Chalets de Miage. Teď už mi klesání opět dělá problém. Boty kloužou a při každém podklouznutí a nečekaném pohybu mě projede nohou od kolene ke kyčli ostrá bolest. Hole dostávají zabrat, ale s nimi i levé rameno, které mě od noci bolí – asi si rukou levou pomáhám noze víc, než jsem se myslel.

Nějakej španělák to z kopce běhá celkem solidně. Nechápu, proč se mrcasí vzadu se mnou. Jsem teprve v půlce sestupu a já ho vidím jako malou tečku na mostě v údolí. Jenže jak se kopec klopí nahoru na Col de Tricot, tak se z tečky stává španělák a už mu funím na záda. „Gracias“ a předcházím ho. Spolu s ním mraky dalších. Asi v půlce kopce se do nás opírá slunce a nejlepší pocit popisu je, že jsme se cítili jako vajca na pánvi. Nebyl stín, byl krpál jak blázen, bylo horko, ale do toho občas foukl ledový vítr. S mým knedlíkem v krku, busením srdce a docházející silou mi nešlo se polejt vodou, ať neprochladnu ještě víc, případně nezatuhnou svaly na zádech, které jsou příčinou problémů posledních týdnů a dnů.

Asi 300 výškových metrů pod vrcholem se zjevuje zbytek horského potůčku. U něj fronta jak na pomeranče. Každej plní bidon, leje to na sebe, do sebe. Já jen do sebe, ale bidony plním oba. O pár desítek metrů dál si sedá závodník předemnou. Pulzuje mi hlava, srdce buší a musím vzít místo vedle něj. Čumím dolů – zpět do nedám. Moc práce. Ale pokračovat? Také děs běs. Koukám na hodinky – to nemá smysl. Semele mě časová brána s hodinovým deficitem. Sem pro mě nikdo nepřijede. Zavolaj mi vrtulník? Fakt jsem se cítil na umření. Pokus o sundání batohu kvůli gelu někde na dně skončil u namoženého ramene – nemůžu ani sundat bágl. Super. Kroutím zdravou ruku a šmátrám. Hm. Tahám šustivej pytlík a v něm reklamní gumídky od WAA. Tak ukažte chlapi, v čem máte tak geniální produkty. Narvu to do sebe. Je toho málo, ale stačit to musí.

 

Nějakej japončík přijde s dotazem, jak daleko ještě. Asi 250 výškovejch, pak dlouhej sestup. To nemáme milej zlatej šanci dát. Ale jo, jo. Ne ne … ale nic, než jít nahoru nám nezbývá. Nepamatuju se jak, ale jsem nahoře. Jediné, co vím, že mě predešel chlápek s paraglidem a nějaká hodně stará usměvavá babička, která říkala, že už jen 2 minuty stoupání. Za 15 minut jsem ji uviděl na vrcholu, jak dojídá sváču.

Col de Tricot
Pípám, s díky přijímám pepsi a prosím o pomoc sundání batohu. Vyvalím se na kámen. Hele … ještě 9km a PREJ jen z kopce. Máme na to … ani nevím. Prej dost času. Vcucnu poslední zbytek posledního gelu. Hnus velebnosti. Lupnu do sebe pro jistotu anticramp. Tak tělo moje, teď mě nezraď. Kurňa, dostal jsem se až sem, na každý bráně pěknej nervák, tak tohle sakra musím dotlačit. Kuwaaaaa. Banzaaaaaaj. Japonec se zjevuje. Vrháme se spolu dolů. Soupeříme s turisty-výletníky. Po chvíli vždy boj nějak vyhráváme. Vždy zavrkám s díky a obvykle slyším i „courage!“. Jo, to potřebuju. Odvahu. Jestli se mám zmrzačit, tak to je tahle pasáž. Na checkpoint to budem mít tak tak. Do šamonic to pak nějak dám vždy.

Až tak pohodová cestička, jak nám ji malovala překrásnou fráninou paní nahoře to není. Ale teď není co vymýšlet. Makáme. Dolů, ale i nahoru (???) a zase prudce dolů, nicméně pořád ne v takovém sklonu, jak nám sliboval itinerář. Překvapení? Ani ne, spíš nasrštvaný, že prostě nic nemůže být na pohodu J Ale ty výhledy! Ty výhledy! A ten vodopád! A ten lanovej most! No radost pohledět! Passerelle je místo, které je označeno, že zde mohou projít dva závodníci naráz kvůli bezpečnosti. 2 asi odpovídá celkovému procentu přijatelných ztrát, pokud se to s váma urve.

Jak jsem mnohokrát rozjímal nad tím, to zalomit, nyní mě jímá hrozné pokušení zahrát si na japonce a udělat si tu mraky selfies. Fakt. Sem se hned tak nedostanu a fotku za tak krásného dne, to člověk asi neudělá. Bohužel, pohled na hodinky mě dokázal propleskat líp, než koupel v peřejích. Hm. A šlapem do kopce. Kde je sakra ten padák dolů? Po nějaké době se ustalujeme na vrstevnicovém trailu na boku kopce směrem do Bellevue. Je to nehorázně pěknej trail. Přímo super trail. Tady museli včera vítězové pěkně svištět. Žádnej kulhánek Quasimodo.

Před Bellevue nás odchytává chlapík od organizátora a že prej už jen 3km, že to je cajk. Super, tohle vždy potěší. Na Bellevue nás ale jeho kolegové daj do latě, že prej prd 3, ale 4. Tfuj, plivu tyčinku, co jsem teď stopil, vyzkoušel a teď mi díky té informaci zaskočila. A jaká je ta cesta? „It is a normal truck road – road where we drive these trucks“. Chlapík u stolku ukazuje na starší pickup 4x4. „Kamikadze, jdem!“, velím na svého kolegu. Kurňa, proč neběží. Prej ho bolí plosky. „Ty máš Salomony?“ „jes“ „Hm, tak to ti nepomůžu. Na to je nejlepší se v cíli zout“.

Běžíme po truck road, sbíháme kus sjezdovky. Máme 25 minut a asi kilák za sebou. Potkáváme tátu s mládětem na kolech – „bonžůr, silvůplesk misijé, hau fár is it plís?“ „about 20minutes“ „perfect, mersí vrků“.

Super. O pár desítek metrů dál se dívám na ceduli – fakt tam píšou 20 minut. Vběhnem do lesa a … truck vykolejil. Truck road se zmení v klasickej trail plnej bahna, brutálních balvanů a prostě všeho, co se dá cokoliv, jen ne běhat. Skákat, padat, nadávat, slejzat, sjíždět. Co neběžím, snažím se nahnat stylem běhu ala „ŠUTR“ (technické části, kdy se pustím dolů a blbě se směju a dělám, že se mi ta hra hrozně líbí) a doufám, že mě nohy a kyčel podrží. Kamarád kamikadze dupe pár metrů nade mnou.

Pohledy na hodinky mi vhání do tváře víc a víc šílenější a zoufalejší výraz. Jestli se do 8mi minut nezjeví nějaké stavení, asi mě jebne. Zjevuje se paní s dětma v gumákách, jak si hrajou u potoka. „Bonžůr, silvůplesk, how far is it plís?“ „about 3 kilometers“ „meeeeerdsííí“ vyjeknu, ale myslím si něco, jiného – ne o té paní, ale o tom, kde se zrovna nacházím. „Kamikadze – zkusím se odrovnat, ale máme jen 2 minuty na 3km, sejdem se dole“.

No, ladnej běh to fakt nebyl. Byl to asfalt plný serpentin a hodinky, které to aproximovaly s 1 min záznamem hlásily něco pod 4:30 na km. Reálně, včetně vykružování to mohlo být něco pod 4 min na km a kyčel hýkala bolestí. Naštěstí už byl v uších narvanej adrenalin, takže hýkání kyčle nebylo slyšet. O 2 zatáčky níž vidím kolegu, jak ho žene snad celá vesnice. Styl podobnej mýmu. Toho musím dát. Honím ho snad století. Občas vidím, jak jde. Najednou BIM BAM. Zvonice v Les Houches odbíjí půl – deadline. To je fuk. Jestli mám přiběhnout pozdě, ať jsem totál. Mažu dál. Nějaká paní, co odpadla od doprovodu kolegy ukazuje na hodinky „aj nou, aj nou, tů lejt, but whů kers“. Rubu to dál. Chlápek v vestě organizátora „bravooo“ „but it is tů lejt“ „nou, nou, jů styl ken mejk it“ „vrků“.

Chlapíka přede mnou chytám až v Les Houches pár set metrů před časomírou, sprintuju. Nic neslyším, ale asi tu je kolem hukot a jásot. Pípá časomíra a chlápek, co ke mně jde něco žvatlá. „what?“ „oh, jů hef some time, džust gou, gou kvik“. Tak o to se neboj, jestli jsem pořád in race, tak teď něco uvidíte. A viděli. Ve stanu jsem na sebe vylil půl litru vody z lahve, shodil batoh, jedno merino, nechal jen triko, vylil kejml, abych narval bundu do báglu, ať to tak neskáče. Polil Buffa, nasadil a s kamikadzem jsme upalovali do šamonic. Nesnáším asfalt. Ale teď jsem ho docela miloval. Kyčel se ozvala, ale co, sakra 110km vydržela, tak těch blbých pár procent objemu ještě snese. Bylo horko. Za chvíli jsme začli střídat indiána. Japonec byl bez sil, ale nějak jsem ho napumpoval adrenalinem, tak vystřelil jak zběsilej a dojel do cíle o 3 minuty rychleji. Já střídal poctive běh ve stínu a rychlou chůzi na slunku. Cestou jsem poznal, že co hlava, to jiný názor na vzdálenost do Chamonix. Jeden dokonce, že prej neumí ani Fr., ani AJ. Polák. Tak jsem na něj spustil česky. Byl z toho tak vedle, že mi neodpoveděl ani na český dotaz. Čas se krátil. Jazyk ledovce Mt.Blancu, co je vidět z Chamonix se blížil, ale pořád jsem byl v lese. Nekonečné peklo. Chtěl jsem běžet, rychle běžet, ale pokaždé jsem nějak skončil bez dechu. Za chvíli jsem byl na okraji Chamonix, kde si hralo mraky dětí v přírodním parku. Malá holčička, max.5let, visela na úvazku asi 15metrů nad zemí na vrcholku jedné ze skal. Nechápal jsem. Už prej jen 2 km. Tak tomuhle se dá věřit. Mám ale jen 8 minut. Běžím, jdu, běžím, máčím hlavu a zátylek ve fontáně. Odevšad se line „bravoo“, vidím závodníky jdoucí z centra, co si nesou dropbagy. Závidím, ale těším se. Za chvíli už jsem na známé pěší zóně. Tady už je fakt blbý jít. Klušu společně s nějakýma souputníkama. Čas je OK. Vyhlížím Denisu s dětma. Hodně je vyhlížím. Někteří lidé ani neuhnou z cesty. Nakonec je Denča s prckama v poslední zatáčce na náměstí. Super. Plánoval jsem toto už dlouho – je dobré mít plán „co kdyby se to podařilo“. Každý prcek vyfasuje do jedné ruky složenou hůl, čapnou mě za ruce a … vlečou mě dopředu. Kurnik. To je síla. Oni mě táhnou. Lidi kolem řvou, fanděj, neskutečná energie. Koukám na děti – Tom je astmatik, ale je děsně nabuzenej, urputně běží a táhne. Ella je taky v pohodě, tak úsměvy na fotografy. Z obou stran to do nás pálí a vbíháme branou do cíle. Děcka výjimečně nenadávaj, že jsem mokrej. Přisajou se na mě a křicí pořád „do toho“. Super pocit. Objímáme se.

 

 32:56:57. Co říct? Dal jsem to. Jsem šťastnej, že jsem dokončil.  Díky hlavně Denise za infoservis, podporu hlavně před a po závodu a držení pěstí a také všem za fandění … a za to, že jste vydrželi číst. Pro toho, kdo nemá dost, bude další technické psaní o tom, co vzít s sebou a proč.